ISIDORUS
Buďte přesvědčivými rozdavateli naděje Drukuj
poniedziałek, 28 kwietnia 2008, 10:15
Dodał: (Admin)
27.4.2008 papež Benedikt XVI. uděloval kněžské svěcení 29 jáhnům římské diecéze, Kolumbie, Francie, Paraguaye a Haiti. Jim také věnoval svou homilii.
Papež Benedikt XVI. uděluje kněžské svěcení
Papež Benedikt XVI. uděluje kněžské svěcení
Radio Vaticana
Drazí bratři a sestry, Dnes se zvláštním způsobem uskutečňují slova, která nám praví: „Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost“ (Iz 9,2). V radosti ze slavení eucharistie v den Páně se totiž sbíhá duchovní povznesení velikonoční doby, která dospěla už k šesté neděli, a zároveň slavnost svěcení nových kněží. Proto srdečně zdravím vás i 29 jáhnů, kteří budou za okamžik vysvěceni na kněze. Vyjadřuji hluboké uznání těm, kteří je provázeli na jejich cestě rozlišování a přípravy, a vybízím vás všechny, abychom vzdávali díky Bohu za to, že daroval církvi tyto nové kněze. Podporujme je intenzivní modlitbou během této slavnosti v duchu vroucích chval Pánu, který je povolal, Synu, který je přitáhnul k sobě, Duchu, který je zformoval. Ke svěcení nových kněží obvykle dochází na 4.neděli velikonoční, jež je zvána nedělí Dobrého Pastýře a je také Světovým dnem modliteb za povolání, ale tento rok to nebylo možné, protože jsem měl těsně před odjezdem na pastorační návštěvu Spojených států amerických. Obraz Dobrého Pastýře patrně více než kterýkoli jiný vrhá světlo na roli a službu kněze v křesťanském společenství. Avšak i biblické pasáže, které nám dnešní liturgie nabízí k meditaci, osvěcují, byť z odlišného úhlu kněžské poslání. První čtení, vzaté z osmé kapitoly Skutků apoštolů vypráví o poslání jáhna Filipa do Samařska. Chtěl bych soustředit pozornost přímo na větu, která se vyskytuje v první části textu: „Celé město se z toho převelice radovalo“ (Sk 8,8). Tento výraz nesděluje žádnou myšlenku, žádný teologický pojem, ale poukazuje na jednu okolnost, na jistou změnu v životě lidí. V jednom konkrétním samařském městě během prvního násilného pronásledování církve v Jeruzalémě (srov. Sk 8,1) dochází k něčemu, co způsobilo „převelikou radost“. Co se to stalo? Svatopisec vypráví, že kvůli útěku před pronásledováním, jež se strhlo v Jeruzalémě proti těm, kteří se obrátili na křesťanství, všichni učedníci kromě apoštolů opustili svaté město a rozešli se do okolí. Z této bolestné události vzešel tajemně a prozřetelnostně nový podnět k šíření evangelia. Mezi těmi, kteří odešli, byl totiž také Filip, jeden ze sedmi jáhnů tohoto společenství, jáhnů jako vy, drazí svěcenci, třebaže za okolností, které byly zcela odlišné, protože k nim došlo v neopakovatelném období rodící se církve, kdy byli Duchem svatým apoštolé a jáhni obdarováni mimořádnou mocí jak při hlásání slova, tak při uzdravování. Stalo se tedy, že obyvatelé samařské lokality, o které se mluví v této kapitole Skutků apoštolských, jednomyslně přijali Filipovo zvěstování a ten, díky přilnutí k evangeliu, mohl uzdravit mnohé nemocné. V onom Samařském městě se uprostřed populace tradičně pohrdané a Židy téměř exkomunikované rozezněla zvěst Krista, který otevřel k radosti srdce těch, kteří jej s důvěrou přijali. Proto tedy – jak zdůrazňuje svatý Lukáš – zavládla v onom městě „převeliká radost“. Drazí přátelé, toto je také vaše poslání: nést evangelium všem, aby všichni zakusili radost Kristovu a tato radost, aby dospěla do každého města. Co může být krásnějšího? Co většího a úchvatnějšího než spolupracovat při šíření Slova života ve světě, než rozdávat živou vodu Ducha svatého? Zvěstovat a dosvědčovat radost: to je ústřední jádro vašeho poslání, drazí jáhni, kteří se zanedlouho stanete kněžími. Apoštol Pavel říká služebníkům evangelia „služebníci radosti“. Korintským křesťanům ve svém druhém listě píše: „Ne že bychom u vás chtěli panovačně rozhodovat ve věcech víry, ale jen bychom rádi přispěli k vaší radosti“ (2 Kor 1,24). To je programové prohlášení pro každého kněze. Abyste byli spolupracovníky radosti druhých ve světě často smutném a negativním, je zapotřebí, aby ve vás hořel oheň evangelia, aby ve vás přebývala radost Pánova. Pouze tak budete moci být posli a nositeli této radosti a rozdávat ji všem, zejména těm, kteří jsou smutní a malomyslní. Vraťme se k prvnímu čtení, které nám podává další prvek k meditaci. Hovoří se tam o modlitebním shromáždění, jež se sešlo v samařském městě, které evangelizoval jáhen Filip. Předsedají mu apoštolé Petr a Jan, dva „sloupy“ církve, kteří přišli z Jeruzaléma navštívit toto nové společenství a utvrdit je ve víře. Díky vkládání jejich rukou Duch svatý sestoupil na pokřtěné. V této epizodě můžeme vidět první doklad o obřadu „biřmování“, druhé svátosti křesťanské iniciace. Také pro nás, zde shromážděné, je však zmínka o obřadním gestu vkládání rukou více než významná. Jde totiž o ústřední gesto i v obřadu svěcení, jehož prostřednictvím kandidátům za chvíli udělím kněžskou důstojnost. Je to znamení neoddělitelné od modlitby, jejímž mlčenlivým prodloužením je. Bez pronesení jediného slova světící biskup a po něm i další kněží kladou své ruce na hlavu svěcenců jako výraz vzývání Boha, aby na ně vylil svého Ducha, proměnil je a učinil je účastnými Kristova kněžství. Jde o několik sekund, kratičký okamžik, ale nabitý mimořádnou duchovní intenzitou. Drazí svěcenci, v budoucnu se budete muset stále vracet k tomuto momentu, k tomuto gestu, na němž není nic magického, ale přesto je naplněno tajemstvím, protože tady je počátek vašeho nového poslání. V této mlčenlivé modlitbě dochází s setkání mezi dvěma svobodami: svobodou Boha, působící skrze Ducha svatého, a svobodou člověka. Vkládání rukou názorně vyjadřuje specifický způsob tohoto setkání: církev, zosobněná biskupem, jenž ve stoje se vztaženýma rukama prosí Ducha svatého o vysvěcení kandidáta; jáhen, jenž na kolenou přijímá vložení rukou a svěřuje se tomuto zprostředkování. Důležitý je celek těchto gest, ale nekonečně důležitější je duchovní, neviditelný pohyb, který je tak vyjádřen; pohyb, jenž je výmluvně evokován posvátným mlčením, které zahrnuje všechno, uvnitř i navenek. Tento tajemný trojiční „pohyb“, který přivádí Ducha svatého a Syna, aby přebývali v učednících, nacházíme také v evangelní perikopě. Tady sám Ježíš slibuje, že bude prosit Otce, aby jim poslal svého Ducha, jehož definuje jako „jiného Utěšitele“ (Parakléta) (Jan 14,16), řecký termín jehož latinským ekvivalentem je „ad-vocatus“, obhájce. První Utěšitel je totiž vtělený Syn, jenž přišel bránit člověka před tím, který je především žalobcem, tedy satanem. Kristus se po dovršení svého poslání vrací k Otci, a Ten posílá Ducha jako Obhájce a Utěšitele, aby zůstal navždy s věřícími a přebýval v nich. Takto se mezi Bohem Otcem a učedníky prostřednictvím Syna a Ducha svatého ustavuje niterný vztah reciprocity: „Já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás“, říká Ježíš (Jan 14,20). To všechno však závisí na podmínce, kterou Kristus klade na počátku: „Jestliže mne milujete“ (Jan 14,15), a kterou opakuje na závěr: „Kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat“ (Jan 14,21). Bez lásky k Ježíši, která se uskutečňuje zachováváním jeho přikázání, se člověk vylučuje z trojičního pohybu a začíná se zamykat sám do sebe, ztrácí schopnost přijímat a sdílet Boha. „Jestliže mne milujete“. Drazí přátelé, tato slova pronesl Ježíš během Poslední Večeře ve chvíli, kdy ustanovoval zároveň eucharistii a kněžství. Přestože jsou určena apoštolům, směřují v určitém smyslu ke všem jejich nástupcům a kněžím, kteří jsou nejtěsnějšími spolupracovníky nástupců apoštolů. My je dnes znovu slyšíme jako pozvání ke stále důslednějšímu životu našeho povolání v církvi: vy, drazí svěcenci, je slyšíte s výjimečným dojetím, protože právě dnes vás Kristus činí účastnými svého kněžství. Přijměte je s vírou a láskou! Nechte si je vtisknout do svého srdce, nechte je, aby vás doprovázela po cestě celého vašeho života. Nezapomeňte je, neztraťte je cestou! Opakovaně je čtěte, často nad nimi meditujte a především se nad nimi modlete. Tak zůstanete věrní lásce Krista a se stále větší radostí bude zaznamenávat, jak toto jeho božské Slovo „postupuje“ s vámi a „roste“ ve vás. A ještě jeden postřeh ke druhému čtení, jež je z prvního listu Petrova, u jehož hrobu se nacházíme a jehož přímluvě bych vás chtěl zvláštním způsobem svěřit. Beru si za svá a ze srdce vám předávám tato jeho slova: „Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“ (1 Petr 3,15). Mějte v srdci posvátnou úctu: tj. pěstujte osobní vztah lásky k Němu, lásky první a největší, jediné a všeobjímající, v níž žijí, očišťují se, osvěcují a posvěcují se všechny ostatní vztahy. „Vaše naděje“ se pojí k této „posvátné úctě“, k této lásce Krista, který skrze Ducha, jak jsme řekli, přebývá ve vás. Naší nadějí, vaší nadějí je Bůh v Ježíši a v Duchu. Nadějí, která se odedneška ve vás stává „kněžskou nadějí“, nadějí Ježíše, Dobrého Pastýře, který přebývá ve vás a utváří vaše touhy podle svého božského Srdce, nadějí života a odpuštění lidem, kteří budou svěřeni vaší pastorační péči, nadějí svatosti a apoštolské plodnosti pro vás i pro celou církev, nadějí otevřenosti víře a setkání s Bohem pro ty, kteří vás potkají při svém hledání pravdy, nadějí pokoje a útěchy pro trpící a životem zraněné. Nejdražší, to je moje přání v tento pro vás tak významný den: aby se naděje zakořeněná ve víře mohla stále více stávat vaší nadějí! A abyste mohli stále více být jejími svědky, jejími moudrými a štědrými, něžnými a silnými, uctivými a přesvědčivými rozdavateli. Kéž vás v tomto poslání neustále provází Panna Maria, a proto vás vybízím, abyste ji, jako to učinil svatý Jan pod křížem, přijali jako Matku a Hvězdu svého života a svého kněžství. Amen. Přeložil Milan Glaser radiovaticana.cz